Jan Amos Komenský: Od živého tvora přes vzdělání až k lidskosti
 Ilustrace pro galerie-ne.cz
http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/81/jan-amos-komensky-od-ziveho-tvora-pres-vzdelani-az-k-lidskosti

 Janu Amosi Komenskému bylo 12 let, když mu náhle zemřel otec, o několik měsíců později matka a zakrátko nato umírají i jeho dvě sestry. Nebýt těchto nešťastných událostí, čekala by ho nejspíš podobná životní cesta jako jeho rodiče, totiž že by se stal řemeslníkem a správcem rodinného majetku. Jenže už od začátku se nic v životě tohoto chlapce nevyvíjelo podle šablony.

Rodinná tragédie v podobě smrti jeho blízkých, zatuchlost středověkého školského systému a později i překotné události pobělohorských let vlastně paradoxně pomohly zrodu fenoménu jménem Komenský, zrodu osobnosti muže, jenž zanechal už během svého života jasně čitelnou stopu nejen v akademických kruzích po celé Evropě, ale i v životech obyčejných lidí. Komenský byl pokrokář, který nosil v hlavě smělé plány na kulturní obrodu českého národa, byl zdravě tvrdohlavý a odhodlaný sepsat a vydat v českém jazyce knihy, které zpřístupní vědecké poznatky všem, a zařadí tak český národ mezi nejvzdělanější národy světa. Byl vizionář, jenž se nebál vyslovit pochybnosti, bojovat proti špatným myšlenkám jiných a který konečně vyslovil svým celoživotním konáním jasné ne nevzdělanému národu.
Jan Amos Komenský pocházel ze Slovácka, z dobrých poměrů a o jeho osudu měl otec Martin poměrně jasno. Chlapec se měl stát hospodářem, vinařem a správcem rodinného majetku. Jan začal samozřejmě navštěvovat také bratrskou školu a tam si jeho nadání už tehdy všiml biskup Lánecký, muž, který sehrál později v jeho životě významnou roli.
 enže události vzaly rychlý spád a už v roce 1604 se stal Jan úplným sirotkem. Nejdříve se jej ujala otcova sestra Zuzana. Ale počátek 17. století byl pro Moravu poměrně krutý. Komenský se stal záhy přímým svědkem válečných událostí, to když vtrhla na moravské území vojska uherského pána Štěpána Bočkaje, jenž měl sice jakési svoje politické důvody, ale jeho vojáci se přísně drželi svého řemesla a uplatňovali ho bez milosti i na obyčejných lidech: loupili, vraždili a páchali zvěrstva.

Jan s tetou před vojáky utekl do lesa a ihned po skončení bojů prchnul na statek po rodičích do Neradic, ale vojáci se nakonec dostali i tam a celé dědictví lehlo popelem. Po těchto událostech se na několik let informace o jeho osudu ztrácejí, snad měl údajně nějakou dobu pracovat ve mlýně na hospodářství svých poručníků, podle jiných byl pastýřem ovčích stád. Ať to bylo jakkoliv, tento dramatický start do života sice na chvíli zbrzdil jeho rozlet, ale Komenského nemohlo zastavit nic. A nakonec měl i trochu toho štěstí.

Biskup Lánecký po zklidnění situace na Moravě po nadaném Komenském pátral a jeho velkým přičiněním začal Jan v šestnácti letech studovat latinskou bratrskou školu v Přerově. Janova houževnatost byl nesmírná, objem učiva pro jiné žáky na deset let zvládl během tří let a bylo jasné, že musí odejít jinam. Německé univerzity a akademie se těšily velkému uznání, byly proslulé, a tak nebylo pochyb, jakým směrem se vydat. Po akademii v Herbornu začal Komenský studovat i na slavné univerzitě v Heidelberku. V roce 1614 se rozhodl vrátit domů a začít postupně pracovat na změnách, které české školy potřebovaly. Po příjezdu ho nečekalo nic nového, co by sám nepoznal. Školu našel v úplně stejném stavu, jako když z ní odcházel. Děti se dál mořily třeba deset let s látkou, kterou by mohly zvládnout za rok, učitelé je dál bili a latina se učila úplně stejně zpaměti bez porozumění jako kdysi. Žáci útrpně čekali na změnu, která nepřicházela, ale Komenského představa o nápravě už měla v té době jasné kontury.

Žák má uši na zádech

Středověké školství mělo o vzdělávání dětí jasnou představu, učení je mučení a jediná metoda, která může povzbudit žákovu píli, je bití. Žádná zábava se nepřipouští, škola je místem utrpení a ran. Obrázek středověkého učitele je také snadno rozpoznatelný – zachmuřelý muž s rákoskou nebo holí v ruce, nejčastěji s oběma. V páchnoucí třídě sedí naproti němu v lavicích chlapci učící se zpaměti latinu, které nerozumějí, a užívají „výsady“, kterou jim systém středověkého školství nabízí. Dívky ji požívat nemůžou, ty zůstávají doma, jejich jediným úkolem je připravit se na roli hospodyně a matky. Středověká škola zkrátka neměla dobrou pověst, ani Komenský, díky kterému se nakonec poměry ve školství změnily k lepšímu, na ni nevzpomínal rád, což jasně ilustrují jeho vlastní slova: „Byl jsem jedním z mnoha tisíců ubohých človíčků, jejichž kvetoucí léta mládí, strávená školskými tlachy, byla bídně zmařena.“

Přísloví o žákových uších na zádech z úvodu pak výjev atmosféry ve středověké škole jednoznačně dokresluje. Komenský to zažil na vlastní kůži, moc dobře věděl, jak zkostnatělé středověké školství systematicky ubíjí v dětech jejich přirozenou zvídavost, jak bezduché drilování latiny, četba ze staletých učebnic, soustavné bití a neporozumění ničemu už od raného dětství v žácích vytváří jasný a pevný odpor ke vzdělání. 

Od živého tvora přes vzdělání až k lidskosti

Komenský byl přesvědčen o správnosti všech svých kroků, které činil, aby se změny uvedly do pohybu. Jasně si stál za svým odhodláním, že jedině přes vzdělání vede cesta nejen ven, ale hlavně dál a právě vzdělání že je jediný možný prostředek, jak vytvořit kulturní společnost, v níž žijí lidé, ne „živí tvorové“. Škola, a ta zprostředkovává vzdělání, je dílna lidskosti, neboť vzdělání činí podle Komenského ze „živých tvorů“ lidi v pravém slova smyslu. Každý z nás, kdo jsme se narodili, se máme stát člověkem, a proto se musíme vzdělávat. Myšlenka, která žije trvale, jejíž přesah do současnosti je jednoznačný a jež jako kdyby mluvila přes několik století i na nás.

Aby ale mohl Komenský všechny svoje představy přetavit ve skutečnost, čekala ho nejen dlouhá práce na vytváření řady učebnic, metodiky a podpůrných materiálů, ale musel se vypořádat i s odporem svého okolí.  Přesvědčení, že je nutné vzdělávat všechny vrstvy obyvatel, naráželo na silný odpor bohatých, Komenský ale se sebejistým odhodláním sobě vlastním odpovídal stále stejně "…všichni musejí být vzdělaní, aby věděli, jak žít a čeho chtějí v životě dosáhnout.“ Bez ohledu na konflikty, do kterých se často kvůli tomuto svému odhodlání dostával, prosazoval svoji myšlenku „že vzdělání je právem všech“ i v případě dívek – což dostávalo vrchnost do varu, na co prý bude vzdělaná ženština? Na co bude císaři vzdělaný a samostatně uvažující národ? Vzdělání je pro vládce nebezpečné, protože učí lidi myslet. 

Komenský tak díky svému přesvědčení dokázal na poli pedagogiky vytvořit dílo obrovské kvality a váhy, kromě odborných spisů teologických, filosofických a didaktických byla Komenského síla hlavně v tom, že měl jako učitel vlastní zkušenost s „živým“ žákem z masa a kostí. Kromě jasné představy o systému jednotlivých stupňů školy, výukových metodách nebo vyučovacích předmětech vytvořil do té doby docela ojedinělé dílo Informatorium školy mateřské. To, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost, tedy předškolní vzdělávání a výchovu, působilo ale tehdy jako zjevení. Do této chvíle se nikdo nezabýval předškolní výchovou dětí v rodině, nikdo matkám, a tedy ženám bez práva na vzdělání neporadil, nikdo se nezajímal. A pak přišlo Informatorium, které poskytlo ženám s malými dětmi jakýsi „návod“, jak se starat o nejmladší děti od narození až do šesti let. Komenský měl celý školský systém dobře promyšlený a tento spis jen podtrhuje jasnou posloupnost jeho myšlenek a dokazuje jeho jedinečnost.

Nemá smysl opakovat na tomto místě názvy všech didaktických i filosofických spisů, kterými Komenský dotahoval postupně svoje záměry ke zdárnému cíli a kterými položil základ dnešnímu systému, ale má smysl si na tomto místě otevřeně říci, že Komenského přesvědčení vzepřít se nevůli a nechuti, odhodlání píchnout do vosího hnízda i za cenu vlastní nepohody a soustavně pracovat na změně je jediná cesta; cesta, jak lze opravdu něco změnit.

Nepohodlný Komenský v Čechách, respektovaný Komenský v Evropě

Komenský byl nekonečný optimista, po uzavření vestfálského míru mu bylo jasné, že s pobytem v Čechách je definitivní konec, ale ani přesto nepřestal důvěřovat své idee o významu vzdělání a výchovy. Komenského myšlenky ani činy se v Čechách nikomu nehodily, nelíbily a také události let pobělohorských jej nakonec přinutily k odchodu do exilu. Odmítl konvertovat ke katolictví a jako příslušník Jednoty bratrské pak tedy část svého života strávil skrýváním a později prací v zahraničí, kde jeho vliv postupně sílil. Jako vědec a pedagog byl opakovaně zván na přednášky po celé nekatolické Evropě, přijal pozvání na přednáškové turné do anglického parlamentu, podílel se na reformě švédského školského systému, svoje názory v praxi si mohl částečně ověřit např. u dvora uherského knížete Rákocziho, u kterého měl realizovat část reformy školství.  Ale ať pracoval 

Komenský kdekoli, nebo ať přednášel o filosofii, teologii, pedagogice nebo výchově, závěr byl vlastně pořád podobný – Komenský byl osobnost přesahující svou dobu.

Jedno je však také naprosto zřejmé, Komenský nikdy nedostal od českého národa takovou příležitost, jakou mu nabízely pokrokově smýšlející národy po celé tehdejší nekatolické Evropě. Naopak. Byl vlastními lidmi pronásledován, do vlasti se vrátit nemohl a v zahraničí, kde ho dokázali docenit, také zemřel. Svoje neúnavné přesvědčení a pedagogické myšlenky s sebou přinášel kamkoliv, kde se ocitl. V celém jeho životním působení je jasně čitelné odhodlání říci ne nevědomosti, zatuchlosti, hlouposti a podřízenosti. Je to síla víry ve vlastní přesvědčení, síla lidskosti, rozumu a dobré vůle něco změnit. Je to také laskavost a touha zlepšovat a předávat.

V kontextu různých události současného světa si tak pořád víc uvědomujeme, jakým zdrojem inspirace pro nás Komenský je i v dnešní době. Jeho hlasité NE nevzdělanému národu nabírá každým dnem i dnes jasnějších obrysů, v jaké úctě k němu a jeho ne je třeba se pohybovat, protože to byl právě on, kdo se rozhodl „vzít knihy z rukou učenců a nabídnout možnost vědět všem.“ Vzdělání a snadný přístup k němu je dnes běžnou součástí života, je ale dobré si občas připomenout, jaké NE stálo na počátku poznání a vědění každého z nás a jak toto vědění, dnes nazýváno vzdělání, pomohlo každému z nás stát se lidmi ve smyslu Komenského odkazu, tj. lidmi, kteří vědí „jak žít a čeho chtějí v životě dosáhnout.“

Autor: Eva Zahradnická

J. A. Komenský (Schola Ludus)

Ghosts

It's a summer time

Rime Gismo Puze

Zeb-one G Amigo

Gismo Özil

shaoliners.blogspot.cz

Aone Amigo Zebone Gismo Yudoe

Spring time

Amigo Puze Rime Gismo - kino Ládví

Gismo. Amigos StyleTrek

Animo Gismo.

Gismo Amigo!

Floodin Gismo.Amigo

Alone Zeb-one Gismo Pois session
photo by Alone

 

Po cestě (By the road)
Gismo & B.
akryl 90x90 cm
pro Stavo Praha (vodorovné a svislé značení silnic)

Anna Honzáková : Cesta pro devět set mediček
Ilustrace pro galerie-ne.cz
http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/59/anna-honzakova-cesta-pro-devet-set-medicek

Když vstoupila poprvé do posluchárny, začali přítomní studenti syčet, pískat a dupat. A hluk se stupňoval. Přivítání první ženy, která se rozhodla studovat na české univerzitě medicínu, nebylo zrovna nejpřívětivější. Anna Honzáková se však nenechala odradit. Stala se první českou gynekoložkou. Mezi její pacientky patřily Josefína Náprstková, Eliška Krásnohorská či Hana Kvapilová.

Než si však v domě č. 7 v Praze na Moráni otevřela svou soukromou ordinaci, slýchala od mužů-lékařů, případně od mužů-politiků jen samé ne. V novinách (muži) tiskli posměšné karikatury. Tak třeba – komická postava ženy v bílém plášti stojí nad postelí s pacientem: „Umře, musíme tam všichni,“ prorokuje zoufale.

I Annu Honzákovou, ženu s extravagantně krátkým účesem, chtěli její současníci vidět u plotny. Anna však řekla „ne“. Nevzdala se a šla si za svým snem.

Snem, který měla už od střední školy (první Soukromé střední školy dívčí spolku Minerva). Stalo se to ve třetím ročníku. Ze zadní lavice se ozval výkřik. Hlava jedné z dívek zmizela kdesi pod lavicí. Pan učitel zbělal. Anna však pohotově přiskočila ke spolužačce. Vší silou ji vytáhla ke dveřím, na volné místo, aby se neporanila a neudusila. Zatímco pan učitel stál jako opařený, Anna se při těžkém epileptickém záchvatu spolužačky zachovala duchapřítomně. A jak píše Eva Uhrová, autorka knihy Anna Honzáková a jiné dámy, od té doby „v ní všichni viděli doktorku“.

Škoda, že to není chlapec
Jenže koncem století v Praze ještě žádná žena-doktor nebyla. Ženy nemohly studovat na univerzitách, neměly volební právo a muži tehdy donekonečna omílali, že vzdělání ženám škodí; činí z nich mužatky. A vůbec, jejich tělesná konstrukce jim nedovoluje vykonávat povolání, pro které jsou stvořeni pouze muži.

„Škoda že to není chlapec,“ utrousil u Anniny maturity zkoušející profesor. A Anna se upnula k myšlence, že se jí podaří vystudovat v zahraničí. Ve Skandinávii a v některých dalších zemích Evropy už ženy-doktor slavily úspěchy. U jejich ordinací se dveře netrhly, už jen představa, že ženu vyšetří žena, byla na konci 19. století doslova senzací. Než však Anna stihla nastoupit na univerzitu ve Švýcarsku, zemřel jí otec, živitel rodiny. Musela tedy zůstat doma.

A tak jedné z prvních absolventek Minervy nezbývalo než psát petice, přesvědčovat politiky a žebrat u pražských lékařů, aby ji vzali na milost. O tom však tehdy nikdo nechtěl ani slyšet. Snad ještě kdyby chtěla „působit v jakémsi podřízeném zaměstnání lékařském“. Ale tohle? Žena není fyzicky zdatná, nemůže být doktor, uzemňoval ji i vyhlášený profesor Josef Thomayer. 

Anna se však nenechala zastrašit. Nejprve našla zastání na pražské německé univerzitě a posléze krkolomně získala svolení objevit se i na české akademické půdě. Vstoupila tam za pískotu a syčení na samém sklonku 19. století. Docházela na přednášky i praktika. Plnohodnotnou studentkou však nebyla, její status byl stále jaksi provizorní. A přestože byla na pitevně bystrá a přesná a u svých nešikovnějších kolegů vzbuzovala zášť, její vzdělání se pořád nepočítalo. Přitom studovala už deset let. Deset let slýchávala poznámky o mužatkách a starých pannách. Psala petice do Vídně a žádala audienci u ministra školství.

(Ne)přivítání do lékařského stavu

Nakonec si to vybojovala. Desátého března 1902 jí bylo milostivě povoleno přistoupit k rigorózní zkoušce z gynekologie a porodnictví. K veřejné zkoušce, která přilákala davy zvědavců. Kdo to kdy viděl! O ženské anatomii vypráví žena! Na koženém modelu ženského klína s koženým novorozencem názorně předvádí porod!

Zkoušející pochvalně přikyvují. O pár dní později v Karolinu Anna Honzáková slyší: „Jste první žena-doktor lékařství na naší stavovské univerzitě.“ 

Poté, co ji nadále muži-doktoři nehodlali přijmout mezi sebe, si houževnatá gynekoložka otevřela vlastní praxi. Dům s výhledem na Emauzský klášter začaly okamžitě navštěvovat „ženy všech vrstev“. Přišly se svěřit ženě se svou neplodností, těhotenskými obtížemi nebo venerickými nemocemi (které, jak Honzáková věcně připomínala, do manželského svazku zavlekli ve většině případů muži). 

Vytrvale se však snažila ještě o jedno. Jako lékařka střední školy Minerva si vedla statistiku o zdravotním stavu dívek. Chtěla dokázat tehdy do omrzení opakované tvrzení politiků, že vzdělání ženám škodí na zdraví a že na určitá vznešená povolání mají chabou tělesnou konstituci a menší mozek. Snažila se vědecky prokázat, že práce, při níž je třeba zapojit i hlavu, ženy také zvládnou. Oceňovala přitom podporu T. G. Masaryka, který rovněž upozorňoval na fakt, že na univerzity muži ženy pustit nechtějí, ale na vesnicích nevzdělané ženy dřou na polích jako koně. Rodí přitom jako o život a nikdo se nad jejich zdravotním stavem nepozastavuje.

Z cestičky se stala dálnice

Anna nebyla žádnou sufražetkou. Chtěla jen dělat práci, pro kterou měla vlohy. Porodní bába, která jí asistovala, popsala lékařku Honzákovou v akci následovně: „V několika případech jsme byly u případu, kdy se dostavily porodní křeče. Když to přišlo, otec dítěte omdlel, sedmdesátiletá matka rodičky radila vypít moč a odvar z cibule. Rodička popadla půllitr a hodila jím po mně. Vtom přicházela paní doktor. Vše ztichlo. K ránu se narodil zdravý chlapeček…“ Tak cituje porodní bábu autorka monografie Eva Uhrová.

Kromě toho první žena-doktor šířila osvětu. Přednášela o hygieně i o pokoutných andělíčkářkách, o případech, které končí tragédií. Zasvěcovala emancipované pražské ženy i prosté vesničanky do tajemství primitivní antikoncepce. Vysvětlovala, jak se mají bránit vyčerpávajícím těhotenstvím. Ženy tehdy běžně rodily i více než deset dětí za sebou a ještě byly „osočovány manžely, že jsou příliš plodné“. Anna Honzáková lékařské vědě obětovala i možnost stát se sama matkou. Možná si neuměla představit, jak skloubit rodinu s odbornou praxí. Moc vzorů v tomto ohledu jakožto průkopnice neměla. A možná se nenašel nikdo, kdo by ji dokázal milovat jako ženu, jako ženu-doktor. Doba, kdy se dámám ve vypasovaných šatech na univerzitách začalo tleskat, přišla až později. 

Už roku 1929/1930 studovalo na české univerzitě více než devět set mediček. Anna Honzáková jim vyšlapala cestu.