Kvido
acryl/canvas 60x30cm

Summer Warm-up fest 2014 
http://www.graffneck.cz/view/report-summer-warm-up-2014

Gismo Yudoe Lee Epos

Teréza Nováková: Dýchánky na pranýři
Ilustrace pro galerie-ne.cz
http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/111/tereza-novakova-dychanky-na-pranyri

V době, kdy po sobě byli evangelíci a katolíci schopni navzájem házet kamením, začala spisovatelka Teréza Nováková ve svém domku v Proseči u Skutče pořádat Dýchánky pro paní a dívky všech vrstev. „Nejsmutnější chalupu na světě“ koupila Teréza Nováková v Proseči u Skutče, v cípu Vysočiny, roku 1903. Přivedl ji sem zájem o vesnický život, zvyky, kroje a etnografii.

Na vesnici se tato pražská intelektuálka přestěhovala po padesátce, „na sklonku svého života“ – jak se píše v jejím životopise. Sama předtím prošla dívčí školou Svatavy Amerlingové a docházela i do Amerického klubu českých dam, kam ji uvedla Karolina Světlá. V ženských spolcích v Praze bojovala za rovnoprávnost a vzdělání žen. Za sebou měla řadu 

článků, v nichž ženy nabádala k emancipaci. I na Prahu tehdy celkem odvaha. Co teprve na malé vesnické poměry, kde jeden druhému vidí do talíře?  Už jen příchod ženy-spisovatelky vyvolal na vsi  pozdvižení. Vždyť jak popisuje Nováková ve svých prózách, ženy z Vysočiny jsou ústupné, „musí být jako med a máslo, všemu se musí poddat“. Vzdělání pro dívku je tu bráno jako výstřednost. Nováková jde proti proudu. Tohle chce změnit. 

A mnohé další. Vysočina totiž pořád žije v ovzduší zakořeněné náboženské nesnášenlivosti. V části Proseče, kde bydlí, je 380 domů hlásících se ke římskokatolické církvi a 366 domácností protestantských. Přátelství se však mezi nimi nepěstuje. Vesnice je rozdělená. Na jakákoli „ekumenická“ přátelství se tu hledí skrz prsty, znesvářené tábory katolíků a evangelíků taková přátelství vnímají jako zradu. Smíšené sňatky jsou nežádoucí. Ani to se Novákové nelíbí.

Nejprve proti této nenávisti začíná bojovat ve své chalupě, s perem v ruce. Ve svých krutě realistických prózách dokumentuje případy vzájemného napadání, a dokonce kamenování. Vykresluje ale i osobní neštěstí, způsobené náboženskou netolerancí. Líčí krachující vztahy, rodinné tragédie, kdy pár neunese nátlak svých rodin, sebevraždy z nešťastné lásky. Cejch „nemanželských dětí“, jejichž život je provázen hanbou až do jejich smrti. Nebo příběh zběhlého kněze, jehož rodina čelí doživotnímu opovržení celé vesnické společnosti.

Pak pražská intelektuálka překračuje místní tabu i za prahem svého domku. Přestože je vyznáním katolička, začíná se v Proseči stýkat s evangelickou inteligencí. K pobouření všech, katolíků i evangelíků, se vzápětí začne zajímat i o sektu náboženských blouznivců, o nichž píše knihu Děti čistého živého.

Pokud dosud lidé z Prosečska nad podivínskou spisovatelkou jen zvedali obočí, po vydání tohoto románu nastalo peklo. Lidé se poznali, což vedlo k další eskalaci napětí v obci. Místní nepochopili, co je literární licence, i ti, kteří se se spisovatelkou přátelili, od ní začali dávat ruce pryč. 

V tu dobu už Teréza Nováková čelila vesnické nevzdělanosti žen aktivně. Ve své chalupě pořádala Dýchánky pro paní a dívky všech vrstev, což u vesnických mužů, kteří místo svých žen viděli u plotny a na poli, vzbuzovalo nevoli. Do útoku přešel dokonce i katolický farář. O neblahé emancipaci a škodlivém vlivu „čajů“ spisovatelky Novákové na místní ženy začal kázat v kostele. Vesničanky, které seděly v lavicích, tak byly veřejně pranýřovány. Stejný jed přicházel i od evangelického kněze. A kronikář Trkal, místní autorita, se rozhodl, že Novákovou umlčí alespoň tím, že existenci jejích dýchánků zatají ve své proklatě podrobné kronice. Spisovatelka se však dusnou atmosférou odradit nenechala. 

Co se tehdy v chalupě číslo 74 vlastně odehrávalo? Z dnešního pohledu to zní nevinně. „Vedle vážené paní Kadlecové usedla paní Chalupníková a vedle zas prostá žena zdejšího hrobníka Daňková,“ popisuje Radko Háněl v článku Dýchánek u paní Terézy sepsaném podle vyprávění jedné z tehdejších účastnic, Anny Hánělové-Pečenkové. 

Za klavír usedl mladý pianista František Jandl, vesničanky tak poprvé mohly slyšet skladby Beethovena, Čajkovského, Mendelssohna, Smetany nebo Wagnera. „Jádro, obsah, tón rozhovoru udávala spisovatelka sama. Byl zcela jiný, než na jaký byla dosud zvyklá velká většina z nás. Sdružoval, těšil, povznášel a uchvacoval nás všecky, jako na novém světě jsme se cítily,“ popisovala Anna Hánělová-Pečenková. Na dýcháncích se recitovaly verše Erbena, Havlíčka Borovského... Vesničanky se podivovaly, „kterak to pan spisovatel dovedl pěkně napsat – zrouna jak by u toho byl“.

A jak posléze v korespondenci s Novákovou píše (v nedatovaném dopise uloženém v Památníku národního písemnictví) pokrokový řídící učitel Chalupník: „Je nad jiné patrno, jak dýchánky příznivý měly vliv – abych tak řekl – na interreligizování prosečských poměrů a jak jimi učiněn byl vážný počátek, že lidé dobří různých stavů a vyznání našli konečně cesty, po nichž společně v pokoji a lásce možno jim kráčeti.“

Přestože se po útocích mužské části obce staly dýchánky až disidentskou záležitostí, Nováková v nich neúnavně a navzdory neblahému veřejnému mínění pokračovala. Proč? 

„Sedávala jsem opodál, často se zastřenýma očima, aby unikal mi čas i místo, a naslouchala jsem klavíru rozezvučenému jakoby zázrakem vším utrpením,“ píše Nováková v nekrologu Za Františkem Jandlem poté, co mladý pianista umírá na zápal plic, který si přivodil, když se do Proseče brodil sněhem při cestě na jeden z dýchánků. 

Pro spisovatelku byly dýchánky psychoterapií. Její prvorozené dítě se narodilo mrtvé, syn Theodor se utopil ve dvaadvaceti letech v Labi, dcera Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Syn Vladimír spáchal sebevraždu (sebevrazi byli na vesnici v opovržení pohřbíváni za zdmi hřbitova, jak Nováková popisuje v jedné své povídce). Přežili jen dva její synové, Arne a Jaroslav. Ostatní děti pochovala. 

Dýchánky pro ni byly také logickým pokračováním toho, co už dříve dělala v Praze a Litomyšli, tedy neúnavnou snahou o vzdělání žen a tím i jejich zrovnoprávnění. 

„Čaje“ jí ale rovněž poskytovaly literární materiál. Mnohé z drsných vesnických příběhů se až s dokumentární autentičností objevily v jejích knihách. A dost možná se od vesničanek sama učila, jak čelit ranám osudu.   

Uznání se Nováková na vsi nedočkala. Šikanovaná a utrápená zemřela v prosečské „nejsmutnější chalupě na světě“ roku 1912. Její snahy v Proseči ocenili až půl století po spisovatelčině smrti. Teprve v letech 1956–1996 se v katolickém kostele sloužila za Terézu Novákovou rok co rok mše jako dodatečné zadostiučinění. 

Od loňského roku obyvatelé Proseče u Skutče, katolíci i evangelíci, svorně tradici čajů - tentokrát pro ženy i muže všech vrstev – znovu obnovili. 

Autor: ms

Kraken roll
Gismo Yudoe Word BioZee
(Toužim)

Autumn '13

Rockone Aone Gismo Zebone

Gismo BioZee

Tron Gismo Puze

Aone RockOne BioZee KekeOne CornB Tron Gismo Puze -NUT

Quest

Amigo Gismo

One Man Show
(canvas for ma man Tron)
G&B
acryl 100x40cm

ONE MAN SHOW

TRON city boys

HÖEK cap (Ren & Stimpy)

CODE thc 1138 (THX 1138)

CEY ONE (Ghostbusters)

ZEL (Ghostbusters)

2ROCK nut. (Clash of the Titans)

GABEL aic (Short Circuit)

EGK (Star Wars)

BAD BOY dsk (Star Wars)

Jan Amos Komenský: Od živého tvora přes vzdělání až k lidskosti
 Ilustrace pro galerie-ne.cz
http://www.galerie-ne.cz/profily/detail/id/81/jan-amos-komensky-od-ziveho-tvora-pres-vzdelani-az-k-lidskosti

 Janu Amosi Komenskému bylo 12 let, když mu náhle zemřel otec, o několik měsíců později matka a zakrátko nato umírají i jeho dvě sestry. Nebýt těchto nešťastných událostí, čekala by ho nejspíš podobná životní cesta jako jeho rodiče, totiž že by se stal řemeslníkem a správcem rodinného majetku. Jenže už od začátku se nic v životě tohoto chlapce nevyvíjelo podle šablony.

Rodinná tragédie v podobě smrti jeho blízkých, zatuchlost středověkého školského systému a později i překotné události pobělohorských let vlastně paradoxně pomohly zrodu fenoménu jménem Komenský, zrodu osobnosti muže, jenž zanechal už během svého života jasně čitelnou stopu nejen v akademických kruzích po celé Evropě, ale i v životech obyčejných lidí. Komenský byl pokrokář, který nosil v hlavě smělé plány na kulturní obrodu českého národa, byl zdravě tvrdohlavý a odhodlaný sepsat a vydat v českém jazyce knihy, které zpřístupní vědecké poznatky všem, a zařadí tak český národ mezi nejvzdělanější národy světa. Byl vizionář, jenž se nebál vyslovit pochybnosti, bojovat proti špatným myšlenkám jiných a který konečně vyslovil svým celoživotním konáním jasné ne nevzdělanému národu.
Jan Amos Komenský pocházel ze Slovácka, z dobrých poměrů a o jeho osudu měl otec Martin poměrně jasno. Chlapec se měl stát hospodářem, vinařem a správcem rodinného majetku. Jan začal samozřejmě navštěvovat také bratrskou školu a tam si jeho nadání už tehdy všiml biskup Lánecký, muž, který sehrál později v jeho životě významnou roli.
 enže události vzaly rychlý spád a už v roce 1604 se stal Jan úplným sirotkem. Nejdříve se jej ujala otcova sestra Zuzana. Ale počátek 17. století byl pro Moravu poměrně krutý. Komenský se stal záhy přímým svědkem válečných událostí, to když vtrhla na moravské území vojska uherského pána Štěpána Bočkaje, jenž měl sice jakési svoje politické důvody, ale jeho vojáci se přísně drželi svého řemesla a uplatňovali ho bez milosti i na obyčejných lidech: loupili, vraždili a páchali zvěrstva.

Jan s tetou před vojáky utekl do lesa a ihned po skončení bojů prchnul na statek po rodičích do Neradic, ale vojáci se nakonec dostali i tam a celé dědictví lehlo popelem. Po těchto událostech se na několik let informace o jeho osudu ztrácejí, snad měl údajně nějakou dobu pracovat ve mlýně na hospodářství svých poručníků, podle jiných byl pastýřem ovčích stád. Ať to bylo jakkoliv, tento dramatický start do života sice na chvíli zbrzdil jeho rozlet, ale Komenského nemohlo zastavit nic. A nakonec měl i trochu toho štěstí.

Biskup Lánecký po zklidnění situace na Moravě po nadaném Komenském pátral a jeho velkým přičiněním začal Jan v šestnácti letech studovat latinskou bratrskou školu v Přerově. Janova houževnatost byl nesmírná, objem učiva pro jiné žáky na deset let zvládl během tří let a bylo jasné, že musí odejít jinam. Německé univerzity a akademie se těšily velkému uznání, byly proslulé, a tak nebylo pochyb, jakým směrem se vydat. Po akademii v Herbornu začal Komenský studovat i na slavné univerzitě v Heidelberku. V roce 1614 se rozhodl vrátit domů a začít postupně pracovat na změnách, které české školy potřebovaly. Po příjezdu ho nečekalo nic nového, co by sám nepoznal. Školu našel v úplně stejném stavu, jako když z ní odcházel. Děti se dál mořily třeba deset let s látkou, kterou by mohly zvládnout za rok, učitelé je dál bili a latina se učila úplně stejně zpaměti bez porozumění jako kdysi. Žáci útrpně čekali na změnu, která nepřicházela, ale Komenského představa o nápravě už měla v té době jasné kontury.

Žák má uši na zádech

Středověké školství mělo o vzdělávání dětí jasnou představu, učení je mučení a jediná metoda, která může povzbudit žákovu píli, je bití. Žádná zábava se nepřipouští, škola je místem utrpení a ran. Obrázek středověkého učitele je také snadno rozpoznatelný – zachmuřelý muž s rákoskou nebo holí v ruce, nejčastěji s oběma. V páchnoucí třídě sedí naproti němu v lavicích chlapci učící se zpaměti latinu, které nerozumějí, a užívají „výsady“, kterou jim systém středověkého školství nabízí. Dívky ji požívat nemůžou, ty zůstávají doma, jejich jediným úkolem je připravit se na roli hospodyně a matky. Středověká škola zkrátka neměla dobrou pověst, ani Komenský, díky kterému se nakonec poměry ve školství změnily k lepšímu, na ni nevzpomínal rád, což jasně ilustrují jeho vlastní slova: „Byl jsem jedním z mnoha tisíců ubohých človíčků, jejichž kvetoucí léta mládí, strávená školskými tlachy, byla bídně zmařena.“

Přísloví o žákových uších na zádech z úvodu pak výjev atmosféry ve středověké škole jednoznačně dokresluje. Komenský to zažil na vlastní kůži, moc dobře věděl, jak zkostnatělé středověké školství systematicky ubíjí v dětech jejich přirozenou zvídavost, jak bezduché drilování latiny, četba ze staletých učebnic, soustavné bití a neporozumění ničemu už od raného dětství v žácích vytváří jasný a pevný odpor ke vzdělání. 

Od živého tvora přes vzdělání až k lidskosti

Komenský byl přesvědčen o správnosti všech svých kroků, které činil, aby se změny uvedly do pohybu. Jasně si stál za svým odhodláním, že jedině přes vzdělání vede cesta nejen ven, ale hlavně dál a právě vzdělání že je jediný možný prostředek, jak vytvořit kulturní společnost, v níž žijí lidé, ne „živí tvorové“. Škola, a ta zprostředkovává vzdělání, je dílna lidskosti, neboť vzdělání činí podle Komenského ze „živých tvorů“ lidi v pravém slova smyslu. Každý z nás, kdo jsme se narodili, se máme stát člověkem, a proto se musíme vzdělávat. Myšlenka, která žije trvale, jejíž přesah do současnosti je jednoznačný a jež jako kdyby mluvila přes několik století i na nás.

Aby ale mohl Komenský všechny svoje představy přetavit ve skutečnost, čekala ho nejen dlouhá práce na vytváření řady učebnic, metodiky a podpůrných materiálů, ale musel se vypořádat i s odporem svého okolí.  Přesvědčení, že je nutné vzdělávat všechny vrstvy obyvatel, naráželo na silný odpor bohatých, Komenský ale se sebejistým odhodláním sobě vlastním odpovídal stále stejně "…všichni musejí být vzdělaní, aby věděli, jak žít a čeho chtějí v životě dosáhnout.“ Bez ohledu na konflikty, do kterých se často kvůli tomuto svému odhodlání dostával, prosazoval svoji myšlenku „že vzdělání je právem všech“ i v případě dívek – což dostávalo vrchnost do varu, na co prý bude vzdělaná ženština? Na co bude císaři vzdělaný a samostatně uvažující národ? Vzdělání je pro vládce nebezpečné, protože učí lidi myslet. 

Komenský tak díky svému přesvědčení dokázal na poli pedagogiky vytvořit dílo obrovské kvality a váhy, kromě odborných spisů teologických, filosofických a didaktických byla Komenského síla hlavně v tom, že měl jako učitel vlastní zkušenost s „živým“ žákem z masa a kostí. Kromě jasné představy o systému jednotlivých stupňů školy, výukových metodách nebo vyučovacích předmětech vytvořil do té doby docela ojedinělé dílo Informatorium školy mateřské. To, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost, tedy předškolní vzdělávání a výchovu, působilo ale tehdy jako zjevení. Do této chvíle se nikdo nezabýval předškolní výchovou dětí v rodině, nikdo matkám, a tedy ženám bez práva na vzdělání neporadil, nikdo se nezajímal. A pak přišlo Informatorium, které poskytlo ženám s malými dětmi jakýsi „návod“, jak se starat o nejmladší děti od narození až do šesti let. Komenský měl celý školský systém dobře promyšlený a tento spis jen podtrhuje jasnou posloupnost jeho myšlenek a dokazuje jeho jedinečnost.

Nemá smysl opakovat na tomto místě názvy všech didaktických i filosofických spisů, kterými Komenský dotahoval postupně svoje záměry ke zdárnému cíli a kterými položil základ dnešnímu systému, ale má smysl si na tomto místě otevřeně říci, že Komenského přesvědčení vzepřít se nevůli a nechuti, odhodlání píchnout do vosího hnízda i za cenu vlastní nepohody a soustavně pracovat na změně je jediná cesta; cesta, jak lze opravdu něco změnit.

Nepohodlný Komenský v Čechách, respektovaný Komenský v Evropě

Komenský byl nekonečný optimista, po uzavření vestfálského míru mu bylo jasné, že s pobytem v Čechách je definitivní konec, ale ani přesto nepřestal důvěřovat své idee o významu vzdělání a výchovy. Komenského myšlenky ani činy se v Čechách nikomu nehodily, nelíbily a také události let pobělohorských jej nakonec přinutily k odchodu do exilu. Odmítl konvertovat ke katolictví a jako příslušník Jednoty bratrské pak tedy část svého života strávil skrýváním a později prací v zahraničí, kde jeho vliv postupně sílil. Jako vědec a pedagog byl opakovaně zván na přednášky po celé nekatolické Evropě, přijal pozvání na přednáškové turné do anglického parlamentu, podílel se na reformě švédského školského systému, svoje názory v praxi si mohl částečně ověřit např. u dvora uherského knížete Rákocziho, u kterého měl realizovat část reformy školství.  Ale ať pracoval 

Komenský kdekoli, nebo ať přednášel o filosofii, teologii, pedagogice nebo výchově, závěr byl vlastně pořád podobný – Komenský byl osobnost přesahující svou dobu.

Jedno je však také naprosto zřejmé, Komenský nikdy nedostal od českého národa takovou příležitost, jakou mu nabízely pokrokově smýšlející národy po celé tehdejší nekatolické Evropě. Naopak. Byl vlastními lidmi pronásledován, do vlasti se vrátit nemohl a v zahraničí, kde ho dokázali docenit, také zemřel. Svoje neúnavné přesvědčení a pedagogické myšlenky s sebou přinášel kamkoliv, kde se ocitl. V celém jeho životním působení je jasně čitelné odhodlání říci ne nevědomosti, zatuchlosti, hlouposti a podřízenosti. Je to síla víry ve vlastní přesvědčení, síla lidskosti, rozumu a dobré vůle něco změnit. Je to také laskavost a touha zlepšovat a předávat.

V kontextu různých události současného světa si tak pořád víc uvědomujeme, jakým zdrojem inspirace pro nás Komenský je i v dnešní době. Jeho hlasité NE nevzdělanému národu nabírá každým dnem i dnes jasnějších obrysů, v jaké úctě k němu a jeho ne je třeba se pohybovat, protože to byl právě on, kdo se rozhodl „vzít knihy z rukou učenců a nabídnout možnost vědět všem.“ Vzdělání a snadný přístup k němu je dnes běžnou součástí života, je ale dobré si občas připomenout, jaké NE stálo na počátku poznání a vědění každého z nás a jak toto vědění, dnes nazýváno vzdělání, pomohlo každému z nás stát se lidmi ve smyslu Komenského odkazu, tj. lidmi, kteří vědí „jak žít a čeho chtějí v životě dosáhnout.“

Autor: Eva Zahradnická

J. A. Komenský (Schola Ludus)